15. ledna jsem při ranní šoulačce obeznala stopy od divočáků z předchozí noci. Večer proto vyrážím na louky zkusit štěstí. Od auta to mám ke kazatelně zhruba půl kilometru, proto vždy po pár krocích obhlížím louky. Když jsem asi ve třetině cesty, vidím 5 kusů vysoké. Rozhlížím se dál a najednou zahlédnu tak 200 m od sebe 2 divočáky. Shodím ze sebe posedový vak, do kterého jsem se z části nasoukala a krůček po krůčku se snažím k divočákům přiblížit. Na loukách se není kde schovat a já si na bílém sněhu připadám „děsně nenápadně“. No, co, buď to klapne, nebo ne, ale plížit se k nim takovou dálku v mokrém sněhu nehodlám. Stále kontroluji vítr a mám obavy, že mě divočáci každou chvíli navětří. Jsem už docela blízko, a tak si lehám do sněhu a zkouším zamířit. Ale stále nemám pocit, že by to byla jistá rána. Potřebuji se ještě pár metrů přiblížit. Po čtyřech se sunu k divočákům. Jeden je trochu menší než ten druhý, určitě sele. Oba jsou zabraní do rytí a zatím o mně nevědí. Odhaduji, že už jsem tak 60 m od nich, a tak znovu zalehám a mířím na menší kus. Chvíli trvá, než se postaví pěkně na široko a než se uklidním, abych mohla bezpečně vystřelit. Divočák po ráně zůstává v ohni. Napadá mě, že je to až podezřelé, jak to bylo rychlé a jednoduché, vždyť to trvalo tak 15 minut od mého příjezdu. Po příchodu k úlovku smekám klobouk a volám domů marodovi, že mám uloveno, ale že ještě zůstanu na lišku. Vyvrhnu prase a jdu k autu, že si pro něj dojedu, abych se s ním nemusela tahat. U auta ulamuji úlomky, protože nikde blíž žádný strom nebyl a vyrážím. Jedu, jedu a najednou jsem v blátě… Zkouším couvnout, ale bořím se hlouběji a hlouběji. Louky byly v tomto místě i přes dlouhotrvající mrazy silně podmáčené, což pod vrstvou sněhu nebylo vidět. Tak a co teď, je devět večer, domů to je přes dvacet kilometrů, takže pěší výlet zavrhuji :-). Volám tedy znovu domů, že jsem zapadla a nevím si rady. Tomáš začíná organizovat „záchrannou“ akci. Zemědělec, na jehož loukách jsem lovila, a který bydlí v místě je ale jako na potvoru mimo, traktorista, který je ještě celkem v dosahu nezvedá telefon, a tak nezbývá než vytáhnout z tepla domova kolegu, který bydlí asi 5 kilometrů daleko. Ten bere služebního teréňáka a jede mě vytáhnout. Po pár marných pokusech si „líp“ najíždí a….. zapadá taky :-))). Snažili jsme se auta z bláta vyhrabat lopatou, ale marně. Nakonec pro nás vyráží soused, aby nás alespoň dostal domů. Uloveno jsem měla ve 20.25 h, domů jsem dorazila v 0.50 h. Trošičku se to protáhlo :-). Že by to bylo tím, že je to v tomto mysliveckém roce prase s číslem 13? 🙂 No, alespoň je na co vzpomínat. Díky všem mým zachráncům a Lovu zdar!