Ráno 13. ledna jsme s Tomem po dlouhé době vyrazili na společný ranní lov. Po úplném rozednění se mezi námi objevili 2 jeleni špičáci, prošli mimo můj dostřel a směřovali do houštiny před Tomem. Zhruba po 10 minutách padl výstřel a po malé chvíli na plato přede mnou přiběhl silnější ze špičáků. Nechala jsem ho být a čekala na zprávu od Toma, která přichází vzápětí. Jelen po ráně odběhl, tak se domlouváme, že chvíli vydržíme a pak půjdeme ověřit situaci s jedním ze psů, které máme s sebou. Protože se Tomovi nepodařilo najít nástřel ani barvu, padá volba na zkušenějšího Huberta. Nasazuji ho v blízkosti domnělého nástřelu a Hubert okamžitě táhne vlevo na skalní plato. Jenže Tom tvrdí, že jelen odběhl stoprocentně roklí více vpravo. Tak naprosto amatérsky navádím Huberta do téhle rokle a jdeme po nějaké stopě. Po pár stech metrech velím, že se vracíme, protože se mi to nezdá. Znovu povzbuzuji Huberta u domnělého nástřelu a tentokrát ho nechávám, aby šel, kam chce, což se téměř okamžitě ukázalo jako skvělé rozhodnutí, protože po pár metrech už vidíme barvu a čerstvé zápory. Hned se nám šlo veseleji. Stopa se klikatila dolů do vedlejší rokle a zase stoupala nahoru pod skály a stále v ní bylo i poměrně dost barvy. Zhruba po 500 m jsme došli k už zhaslému špičákovi. Nechali jsme Huberta, aby si svůj úspěšný dosled pořádně užil a pak už Toma čekalo náročné tahání. A já jsem se zase přesvědčila o tom, že je lepší věřit nosu psa než očím střelce :-). Lovu zdar!

Huberte díky, jsi můj nejúžasnější psí parťák a pořád se od Tebe mám co učit!