Ve středu 29.5. konečně na chvilku vykouklo sluníčko, a tak jsme s velkou chutí vyrazili do lesa. Protože jsem na mém oblíbeném místě několik posledních vycházek viděla jen chovného srnce a nezaznamenala jsem ani příliš pobytových znaků od divočáků, vyrazila jsem tentokrát jinam. Sedla jsem na kazatelnu na hranici lesa a louky, kde už byla poměrně vysoká tráva. Pomyslela jsem si, že tady asi nebudu úspěšná, protože ze srnce uvidím leda hlavu a z prasete vůbec nic. Ale výhled na okolní krajinu byl úžasný, že mi to zase tak moc nevadilo. Asi po půl hodině mi z lesa za zády vyšel srnec, letmým pohledem paličkář. Abych ho mohla bezpečně ulovit, musela bych střílet hned, dokud není ve vysoké trávě, jenže si ho potřebuju prohlédnout. Je to vytlučený srneček s cca 3 cm špicemi, roček to nebude – chybí mu, pro ročka typický, dětský výraz. Chvilku se popásal na kraji louky, a tak beru zbraň, jenže v tu chvíli odskočil do vysoké trávy a začal mě obcházet kolem dokola. Táhnu s ním a čekám, jestli se nezastaví na místě, kde je tráva nižší. Už už to vypadalo, že to vyjde, ale najednou vyrazil a po pár metrech zalehnul na kraji louky za březovým náletem. Po chvilce se zvedá a zatahuje do lesa. Druhý den pár minut před osmou večerní vytahuje srnec z lesa a zdá se, že půjde naostro ode mě. Připravuji si zbraň, ale příliš nevěřím, že to vyjde. Najednou se srnec na chvilku zastavuje a otáčí se tak, že mi ukazuje komoru. Srdce mi buší, a tak chvilku trvá, než ustálím kříž a dokážu vystřelit. Srnec značí ránu na měkko – ajaj nadávám si, že jsem to pokazila – udělá pár skoků a padá k zemi. Mizí ve vysoké trávě, ale nevidím žádný pohyb, proto doufám, že to bude dobré. Po chvilce slézám z kazatelny a přicházím k již zhaslému srnci. Smekám klobouk a mísí se ve mně pocity radosti i smutku… Jako vždy, když ulovím kus srnčí zvěře. Srnci jsem tipovala 2 roky, ale podle chrupu jsou mu bezpochyby 3. Vyvržený bez hlavy 10 kg. Lovu zdar!