Náš Hubert má za sebou další úspěšný dosled! Ráno jsem střílela na sele a rána se mi bohužel příliš nepovedla. Sele odešlo do skal, kde jsme ho s Tomem nedokázali sami najít. Asi po 100 metrech se nám ztratila barva, a tak jsme museli domů pro Huberta. Kvůli nebezpečí Aujeszkyho choroby se dosledům prasat snažíme vyhnout, ale někdy to zkrátka jinak nejde. Hubert po nasazení na pobarvenou stopu se zájmem a jistotou vyrazil. Prvních 100 metrů jsme věděli, že jde naprosto přesně, pak už nám nezbývalo než mu důvěřovat. Šel ale stále se stejnou chutí, tak jsme věřili, že jde dobře. Asi po dalších 100 m jsme viděli otěr barvy na padlém kmeni. To byla úleva. Za nějakou chvíli jsme došli na svah s hustým nárostem smrku. Ideální místo pro úkryt. Hubert zvednul hlavu a velmi opatrně se začal nárostem prodírat. Byla jsem mu za jeho opatrnost opravdu vděčná, protože jsem měla co dělat, abych se prodrala. Tom mi občas musel pomoct přidržet řemen, abych se mohla sesunout za Hubertem. Nějakou dobu jsme se mezi smrčky prodírali a najednou Hubert zastavil. Povzbuzovala jsem ho aby šel dál, ale už nebylo třeba! Sele leželo pod smrčky tak, že nebylo skoro vidět. Hubert s ním začal poškubávat, a když ho chtěl Tom vytáhnout, zjistil, že ještě není zhaslé, a tak následovala dostřelná rána. Ufff, spadl mi kámen ze srdce, všechno dobře dopadlo! Hubert pracoval naprosto luxusně, jsem na něj pyšná! Moc dobře se s ním při dosledech spolupracuje, není tak rychlý, jako Heruša, což je v našich náročných terénech velká výhoda, když potřebuju zastavit, tak počká a pak v klidu pokračuje dál a je velmi přesný! Je to velké štěstí mít takového pomocníka!!! Díky Huberte a Lovu zdar!!!