V neděli ráno jsme s Tomem vyrazili do lesa. Ranní vstávání bylo těžké, poslední noci jsem se kvůli vedru moc nevyspala a vstávám na lov každé ráno… Vyrazili jsme na místo, kudy se ráno vrací zvěř do klidu lesa z nedalekých luk. Já usedla nad paseku sevřenou ze tří stran skalami. Díky dlouhotrvajícímu horku to všude nádherně vonělo pryskyřicí z borovic. Asi ve čtvrt na sedm píšu Tomovi, že se u mě nic neděje a ptám se, do kolika vydržíme, protože mám pocit, že už nic nepřijde. Většinou tudy zvěř protahuje se svítáním. Jen jsem dopsala SMSku, vidím, jak na paseku vytahuje laň s kolouchem a za nimi jde mladý jelen. Tomu zatím nevěnuji příliš pozornost a rozhoduji se ulovit koloucha. Kolouch mě začíná podcházet zprava, laň zleva, a tak musím dávat pozor, aby nezaregistrovali můj pohyb, protože sedím nekrytá za borovicí. Kolouch mi zmizel pod skalami, ale musí za chvíli vyjít zpátky na paseku, a tak se připravuji ke střelbě. Jenže kolouch začal dovádět a skotačit a poskakoval a pobíhal po celé pasece…. Projevoval takovou radost ze života, že i kdyby se zastavil, nemohla bych ho ulovit… A tak se moje pozornost zaměřila na jelena. Čtu ho jako šesteráka, je už vytlučený, staví se na široko, a tak střílím. Značí komorovou ránu, naposledy se vzpíná, padá k zemi a zhasíná… Jako vždy se ve mně mísí pocity radosti i lítosti… Volám Tomovi, aby mi přijel na pomoc a sbíhám ze skal dolů na paseku. Tam zjišťuju, že to není šesterák, ale průběrný nerovný osmerák. Vzdávám mu veškeré pocty a děkuju za dobrý lov! Je to můj teprve druhý a nejsilnější 🙂 jelen za zhruba 10 let, co se aktivně věnuji myslivosti. Podle chrupu mu jsou 4 roky. Lovu zdar!